Ven z ČR: O nevšedních všednostech

Ačkoliv se to může zdát nemožné, dovolil mi Tom, abych přidal jeden příspěvek na blog já (jo, správně. Já.). Na druhou stranu, můžu psát jen o běžných věcech, které tu potkáváme, a nesmím mu zasahovat do příběhu, za který plánuje po návratu shrábnout všechnu slávu sám. Proto tento článek bude o takových těch maličkostech, které nás tu ze začátku překvapili, ale už vlastně jsou docela nuda. Tento článek je také zajímavý tím, že jakkoliv není vlastně zajímavý, tak je dlouhý.

Začneme tedy popořádku a strukturovaně.

Počasí

Je tu teplo. A občas prší. Takže je nám teplo a někdy zmokneme.

Silnice do práce, Foto: Pavlyk

Doprava

Tohle už je o něco zajímavější (nemusí být pravda). V Bangkoku jsme viděli první motorku, jak nás objíždí na chodníku a vepředu stojí o řídítka opřené děcko. Mohlo mít tak cca metr, takže věk odhadujeme od 5 do 18 let. S odhadováním věku máme obecně problémy. V kanceláři potkáváme dvanáctileté slečny, kterým je ale ve skutečnosti 24. Pak jsme zjistili, že skútr je v pohodě dopravní prostředek pro 2 rodiče a 3 děti, takže jenom jedno děcko na motorce je tady spíš pro sraby. Další level jsou pak děti, které řídí motorky - EU na ně!

Bezpečnost především, Foto: Tom

Nevinná fotka nahého dítěte na motorce, Foto: Strejda Tomík

Doprava tu je celkově neporovnatelná s Evropou a tak přecházení není zas taková sranda. Nejdřív se podíváme doleva, jestli něco nejede. Tam vždy něco jede, takže spíš koukáme, jestli se stihneme dostat do silnice, než nás přejedou. Pak se podíváme doprava, jestli se na nás neřídí nějaká motorka v protisměru, případně po chodníku. První fáze je dostat se o jeden jízdní pruh dopředu a pak dořešit zbytek. No a pak víceméně opakovat, dokud nejsme na druhé straně. Easy.

Tak jste na přechodu, no a co. Foto: Tom

Motorky tu ale neslouží jen k přepravě osob. Jedná se spíš o zmenšeniny náklaďáků s podobnou nosností, takže se tu na motorkách vozí vše. Co mě osobně nejvíc překvapilo, bylo asi několikametrové průčelí chatrče z nějakých přírodních materiálů (nějaké klacky či co). Běžné jsou pytle rýže, 6 klecí se slepicemi, barely s vodou apod.

Uvezu to? Ale jo, Foto: Tom

A teď? Foto: Tom

A nesmíme zapomenout na naše milované Tuk Tuky - místní kočáry tažené polorozpadlou motorkou z dovozu. Za cestu do práce (10 min pěšky) odmítneme asi tak 10 tuktukářů - chudinky. Jsou tu všude a tak jsou naším hlavním dopravním prostředkem. Cesta do centra pro 3 lidi vyjde zhruba na 3 dolary. Takže za těch 7 dolarů, které jsme zaplatili prvnímu tuktukáři, nás pěkně natáhli. Klasika.

Tuk Tuky pro princezny, Foto: Tom

V Phnom Penhu také existují chodníky. Je pravděpodobné, že je soudruzi komunisti (vládnoucí strana) někde viděli na výletě za hranice, ale bohužel nepochopili, jak fungují. Takže tu uprostřed chodníku rostou stromy, parkuje se na nich, skladují se na nich odpadky, spí se na nich, ale jen se na nich nedá moc chodit.

Fotku chodníku jsem nenašel. Tady je opice, Foto: Tom

Dost bylo o dopravě. Jídlo.

Jako správní zápaďáci víme, jak používat vidličku, lžíci i hůlky. Jenom neumíme používat vidličku a lžíci na kuřecí stehno s rýží a podobně. Takže poučka pro ostatní: Do levé ruky vidlička, do pravé lžíce a vidličkou to házíme na lžíci a pak už rovnou do pusy, mlaskat (to dělá každý), žvýkat a průjem.

Zatím jsme měli chuťovky jako napůl rozložená ryba v banánovém listu (už je to kyselý, jak se to pár dní rozkládá na slunku), leknínová polévka, kachní embryo ve skořápce na grilu, šneky vodní i suchozemské, kraby a podobné potvory. A málem jsem zapomněl na rýži, kterou jíme jen asi 10x týdně občasně doplněnou rýžovým dezertem či rýžovou polévkou.

Švábi velikosti monster, Foto: Tom

Další chuťovky z trhu, Foto: Tom

Dojedli jsme. Kam teď?

Koupelna. Na záchodě sedíme jen asi 6x denně, takže už nám nepřijde, jak je nesmyslně velká. Postele na pokoji máme 2 ze začátku pro 4 lidi, ale přitom by se jedna větší romská rodina vešla ještě do naší koupelny.

Foto koupelny opět nemám. Zde jsou ponožky do žabek, Foto: Tom

Doseděli jsme na záchodě. Jdeme do práce.

Sedneme si pod mangovník ke stolu a doufáme, že občasné mango trefí někoho jiného. Kam zapíchnout počítač? No jasné, do zásuvky připevněné venku ke stromu kusem drátu. Je to nebezpečné? Proč by ne? Když prší, tak stejně nikdo nesedí venku, tak proč by tam nebyla zásuvka? To je vlastně pravda. Přestaneme se divit a házíme šipky do stromu. Protože proč ne.

Makáme, Foto: Jeden Frantík

Když začne pršet, tak se schováme do budovy a pracujeme. Kolem se spokojeně po zdi a po stropě prochází ještěrka, druhá, třetí... až n-tá, kde n je počet ještěrek na zdi a stropě. Do stehna mě kouše komár a do kotníků mravenci. To ale nevadí. Aspoň mám co po večerech škrábat, když mi za to nikdo nenadává. Mezi další oblíbená pouliční zvířátka patří švábi, krysy (velké asi jako kočičky) a psi. Na vesnici ještě krávy. Tak nějak všude.

Ještěrka, Foto: Tom

Jdeme nakupovat.

Jsme chytří, nakupujeme jako místní, abychom ušetřili. Po prvních dvou týdnech konstantního ojebávání na cenách si začínáme zvykat, kolik co má doopravdy stát a naučili jsme se chodit do jednoho z mála lokálních obchodů, který se řídí podle cenovek.

Ach, Asie,...

ty nás nikdy nepřestaneš překvapovat. Je toho tady mnohem, mnohem víc, ale pravda je taková, že se mi to už nechce dopisovat, takže jen přidávám pár obrázků nakonec.