Poprvé, první, prvá…

Je to tady. Dostali jsme se konečně do Phnom Penhu. V předchozích dvou příspěvcích jsem popsal naši cestu z ČR přes Vídeň, Doha a Bangkok (příprava a samotná cesta). Tady už se budeme věnovat těm pravým zážitkům. Jak jsme poprvé přeplatili, jeli tuk tukem, navštívili naší novou pracovní základnu a nový domov. Čtěte dále.

První cesta tuk-tukem do neznáma…

Poprvé... Foto: Tomáš

Autobus z Bangkoku nás vysadil něco kolem 15. hodiny v Phnom Penhu na autobusovém nádraží. No… spíš než nádraží to vypadalo jako špinavá ulička u zadního vchodu baru z béčkového amerického filmu, ale to není podstatné. Docela podstatné již je, že ve dveřích autobusu si nás odchytil řidič tuk tuku a my jsme souhlasili s cenou 7 USD za odvoz. Později jsme zjistili, že cena má být okolo 3 USD. Na to, že nás lidi každodenně s úsměvem „okrádají“, si již postupně zvykáme.

Jak jinak přepravit pořádný náklad? Foto: Tomáš

Cesta tuk tukem byla zajímavá z mnoha pohledů. Je normální, že jsme nevěděli, kam jedeme. Větší sranda byla, že to nevěděl ani řidič našeho korábu. Alespoň nám za těch sedm dolarů dopřál poznávací jízdu okolo hlavního města. Hned v prvních chvílích v něm u nás tak mohly žebrat děti. Jeli jsme v protisměru… nebo to byli ti druzí? Pocítili „vůně“ všeho možného, co v Asii na ulici pocítil lze. Lehce zmokli. A hlavně, první křižovatka, na kterou jsme najeli, nás fakt dostala hlavně tím, že jsme přejezd vůbec přežili. Proč? V jednu chvíli se na nás valilo neskutečné množství aut, motorek, tuk-tuků a bicyklů a to vše ze všech stran a směrů. Pocit bezpečí tato situace opravdu nevyvolávala. Pozitivem nejen této první cesty, ale i všech ostatních je, že se na nás 4 statné chlapce z Evropy smějí účastníci silničního provozu (převážně děti za řídítky a dámské osazenstvo motorek). Toto vše dohromady tvoří super směs, kvůli které si cesty po městě neskutečně užíváme.

Kdo vlastně jede v protisměru? Foto: Tomáš

Poprvé na 604 Street – hledání neznámého domu

Po nezapomenutelné první cestě v tuk-tuku, kdy se řidič třikrát zastavoval a ptal lidí, kam vlastně má jet, nás konečně vysadil na 604 Street. My zaplatili předraženou, ale nakonec snad i zaslouženou odměnu a jali se hledat sídlo CODINGATE. Čekali byste něco jako vývěsní štít? My byli také tak naivní. Není tady. Vydali jsme se na cestu ulicí a doufali, že zázrakem zjistíme, který ten dům to je. Při průchodu okolo jedné pootevřené brány se mihla na dvoře tvář jediného Khméra, kterého jsme před příjezdem již znali. Byl to Monkol – spolumajitel CODINGATE a náš hostitel. Vešli jsme do dvora a rázem byli uprostřed coworkingového centra Small World. Na parkovišti stálo nepočítaně jednostopých vozidel. Na verandě byli vyskládány boty pracovníků, kteří uvnitř makali jak fretky a v prvním patře zrovna probíhal tréning neznámého bojového umění. Na první pohled zajímavé prostředí, ve kterém by nás mělo bavit pobývat a pracovat po dobu 3 týdnů.

Náš kanclík. Rostou tu i chutná manga, která bohužel nejsou na této fotce vidět. Foto: Martin

Sprcha na zadek

Martin nás hned vzal z kanclu do nového ubytování. Náš pokoj je cca 10 minut chůze od Small World. Klíče od „kobky“ ve druhém patře si Martin vyzvedl u usměvavé recepční. Proč kobky? Je to pokoj bez skříní a bez oken. Jak jsme měli zjistit hned druhý den při vstávání, hlavně chybějící okna jsou při této činnosti dosti nepříjemné. Na druhou stranu máme vlastní klimatizaci, která permanentně leduje Pavlovi nejen ego, ale vlastně všechno. Máme také televizi, dvě manželské postele, a koupelnu velikosti dětského pokojíčku, ve které kromě sprchy, mini-umyvadla se zrcadlem, záchodu a sprchy na zadek nic není. Ano, napsal jsem sprchy na zadek. Khmérové očividně nepoužívají tolik toaletní papír, prostě vezmou sprchu a po vykonané potřebě si ono místo opláchnou dobře mířeným proudem vody. Ondra velice brzy přišel novému typu očisty na chuť a nemůže si tento postup vynachválit. Ano, Anet, chce jí nově i doma v Husovicích.

První večeře

První večeře v Kambodži stylově. Foto: Martin

Ubytovali jsme se tedy v dočasném domově, po dlouhé době na cestách navštívili sprchu a vrátili se za Monkolem, který nás vzal na první večeři v Kambodži. Dovedl nás do Barbecue and Soup lokální restaurace (jiné tu v podstatě ani nejsou) a objednal nám pořádnou hostinu. Ochutnali jsme ústřice (ano, všechny průvodci zrovna toto uvádějí na prvních místech jako „not to do“), ugrilovali si přímo na stole všechny možné suroviny, dali si místní pivka (třetinky servírované se sklenicemi s ledem) a dobře si pochutnali. 

Pavel si umí užít ústřce. Foto: Tomáš

Během večeře nás Monkol naučil pár potřebných frází z khmérštiny. Napíši je tak, jak je vyslovujeme (asi to bude i tak špatně).

• [o'kun] – děkuji
• [su stej] – dobrý den
• [sok sabaj] – jak se máš

Naše večeře. Příloha netřeba. Foto: Tomáš

Kromě dobrého jídla a zajímavé konverzace nás také u stolu několikrát navštívily děti, které se nám snažily prodávat žvýkačky či jiné nesmysly. Nebyl to veselý pohled. Nakonec jednomu dítěti nechal Monkol plechovku coca coly a tím mu očividně udělal velikou radost.

Druhý den jsme měli v plánu dopoledne udělat potřebnou práci do ČR a odpoledne vyrazit na výlet k moři. Chcete vědět, z jakého důvodu jsme nikam nakonec nejeli? Počkejte si na příští příspěvek.

Na závěr opět pár fotek:

I já se vezl. Foto: Ondra

Nadstandartní chlazení. Foto: Tomáš

Martin si míchá omáčku k ústřicím. Foto: Tomas

Na závěr naše toaleta se sprchou na zadek. Foto: Pavel