Ven z ČR: Pomsta hnědých kmérů... Aneb jak jsme nejeli k moři

Proč první výlet z Phnom Penhu nevyšel? Proč se nám Martinova opice hrubě nevyplatila? Jak jsme hledali Pavlův portál? Proč tentokrát nic neřeknu o muzeu genocidy? Jak nám smrděl Martinův koktejl. Co nám padá na hlavu v práci a kolik vydrží Kmérové slivovice? Tyto a další odpovědi najdete níže.

V předchozím příspěvku (Poprvé, první, prvá...) jsem naznačil, že náš plán na víkend byl jasný. V pátek dopracovat a jet k moři. Bohužel Martin nás předešlý večer po grilovačce opustil a jel na soukromou párty o které se nám nezmínil. Na párty si trochu přihnul a my ho uviděli až v pátek ve dvě odpoledne, kdy se vyspinkal a došel za námi do Small Worldu. Hlavně z tohoto důvodu byl odjezd k moři o den odložen. Což mělo, jak jsme měli později zjistit, nedozírné následky.

Pracanti. Foto: Pavel

Pátek jsme tedy celý den pracovali a večer jsme šli na průzkum blízkého trhu, Trh sice již zavíral, ale na jeho okraji byla plně obsazená restaurace, která vypadala dosti podobně té, ve které nás den předem pohostili skvělou grilovačkou na stole. Právě úspěšná večeře předešlého dne nám dodala sebevědomí si sednout i zde. U pultíku si každý vybral pochutiny, co si dáme na grill a posadili jsme se ke stolu. Kupodivu nám nepřinesli na stůl grill, ale ohřívač s hrncem vývaru, do kterého se vybrané potraviny měly vyskládat. Nám to evidentně nešlo. Tak jako místní atrakci nám pomohl čísník. Vyskládal suroviny do vývaru, přivedl vodu k bodu varu a již nás pobízel k jídlu. No... bylo to zajímavé a chuti grilovaného jídla z předchozí večeře se zážitek moc nepřibližoval. Ale což, zkušenost dobrá...

Po večeři Pavel navrhl, že půjde obsadit blízký portál (Ingress gameska). Šli jsme tedy s ním. Zas tak blízký sice nebyl, ale zato cesta k němu byla opravdu otravná. Jednu zajímavost ale z cesty máme. Zjistili jsme, že náš pan prezident je tady natolik slavný, že po něm pojmenovali v Phnom Penhu univerzitu. Jak je ovšem v tomto konci světa zvykem, mají místní lidé problém správně hláskovat cizí slova („Adidos, Mike,“ apod.)

Naše svačinka při práci, která pomáhá... Foto Martin

V sobotu ráno nás vzbudil budík tak, abychom bez problémů mohli vyrazit na cestu k moři. Mne hned z rána tlačilo břicho a tak jsem se jako první potkal s následky včerejší polévky. Průjem byl na světě a pořádný. Když jsem konečně vyšel ze záchodu, Pavlův posed na posteli nad využitým odpadkovým košem mne ubezpečil, že potíže s trávícím traktem opravdu nemám jenom já. Koš putoval před dveře a Pavel mne vystřídal na toaletě. Dalším dvěma členům našeho „gangu“ sice bylo špatně, ale turistiku pořád zvládali. K moři se tedy nejelo a Martin s Ondřejem vyrazili odpoledne sami do města do Muzea genocidy a Ruský trh. My s Pavlem se tam stále ještě chystáme.

Vládní budova, která nás provází na cestách tuk tuky do centra. Foto: Tomáš

V neděli se naštěstí naše těla alespoň trochu umoudřila. Vyrazili jsme tedy na další turistický výlet do centra Phnom Penhu. Navštívili jsme Královský pálác, Národní muzeum a nejvíce doporučovanou restauraci dle Lonely Planet (Ondrášek dostal od Anet k narozeninám velice užitečný dar ;). Restaurace Friends je speciální skoro evropskými cenami, míchanými koktejly a hlavně tím, že dávají šanci mladým lidem z ulice na získání praxe a lepšího životního standardu. My jsme si dali každý jeden koktejl a hlavně ten Martinův nám zpříjemnil pobyt v restauraci. Martin si totiž dal koktejl z Durianu – lokálního velice smradlavého ovoce. Chuťově nebyl koktejl špatný. Jen je škoda, že veliká část chuti je i čich.

Marin a jeho „voňavý“ koktejl z durianu. Foto: Tomáš

Od pondělí do pátku jsme povětšinou střídavě pracovali domů, do Codingate a školili na různá témata, na která se doma v rámci praxe každý z nás specializuje. Někdy mne dokáží lokální znalosti překvapit. Třeba, když jsem při probírání marketingu zjistil, že firma nejen nevyužívá, ale ani nezná Google Analytics. Na druhou stranu, jejich přístup a nadšení je zde naprosto inspirující a jejich produkty mají překvapivě vysokou kvalitu. Na co dost narážíme, jsou nedostatky ve strategickém myšlení a projektovém řízení a s tím se tu snažíme alespoň v rámci možností pomoci. Největší legrace je, že pokud pracujeme venku pod stromy, tak na nás neustále útočí naše svačiny - zralá, žluťoučká manga, která padají ze stromů.

Bageta, kterou místní připravili na jako specialitku. Balí to hezky, co říkáte? Foto: Tomáš

Ve čtvrtek večer byl pro nás příjemným osvěžením začínající denní rutiny. Udělali jsme si tu s místními malou mezinárodní večeři. České jídlo bylo klasicky vyřešeno bramboráky, na které se nám povedlo najít veškeré potřebné suroviny (kromě normální mouky, ale ta se nakonec nahradila lokální divnou). Prostor pro tvorbu pokrmu nám uvolnili spolupracovníci v jejich nepříliš vzdáleném ubytování a my se chopili přípravy. Sranda byla, že z počáteční manuální práce se naše činnost stávala čím dál tím víc manažerskou. Místní si chtěli různá stádia přípravy bramboráku sami vyzkoušet, až je nakonec dělali celé sami a my pouze delegovali a kontrolovali dílčí činnosti.

Kluci neměli co na práci a tak začali konfiskovat módní doplňky. Foto: Pavel

Bramboráky se nám asi povedly (nebo jich bylo jenom málo), protože zmizely během cca deseti minut. Po večeři, při které se kromě bramboráků koštovaly i domácí pálenky z ČR a lokální bagety, nás vzal Monkol do KTV (Karaoke TV) podniku, kde nám neustále dolívali pivko a my tančili a zpívali. Na poslech a pohled to sice byla hrůza, ale ve finále to byla pořádná legrace a zážitek k nezaplacení.

Výroba bramboráků byla outsourcována na levnější pracovní sílu. Foto: Tomáš

V pátek nás opustil Martin, který už se by nucen vrátit domů a my si naplánovali konečně výlet k moři. O tom ale zase až příště...

Na závěr klasicky pár dalších fotek.